Sladký vrah Napsal Martin Bartoň

Ve svých článcích často mluvím o tom, že hodně cukru škodí zdraví. Nebude tedy vůbec od věci, když to dnes rozeberu trochu podrobněji a vysvětlím, o co vlastně jde. Tak pojďme do toho.

Snad všechny děti na celém světě milují sladké, a to již od prvního loku mateřského mléka, které je mírně nasládlé díky mléčnému cukru. Již jako novorozenci dávají přednost sladkému a vždy celkem vehementně odmítají cokoliv kyselého, slaného i hořkého. Na tyto chuti si my lidé zvykáme až později v průběhu života.

Je to dáno tím, že nám do mozku byla v podobě instinktu vtištěna informace, že sladká chuť znamená potravinu, která není jedovatá a dokáže rychle dodat energii. V přírodě se skutečně nevyskytuje žádná přirozeně sladká potravina, která by byla pro člověka jedovatá. Kyselá chuť proti tomu obvykle znamená nezralé či zkažené plody, hořká chuť bobulí zase bývá signálem jejich jedovatosti či špatné stravitelnosti.

Tento instinkt měl pro raného člověka při objevování světa velký význam, avšak v dnešní době, kdy si můžeme dopřávat jídlo neustále, a navíc trávíme většinu dne sezením, stáním nebo ležením, je více než užitečné dostat ho pod svoji kontrolu. Za obezitou a řadou nemocí totiž nestojí obecná nechuť ke sportování, jak mnozí tvrdí, ale spíše neutišitelný hlad a následné přejídání zaviněné cukrem.

Než to podrobněji vysvětlím, letem světem ještě zmíním, co to vlastně sacharidy a cukry jsou.

Co jsou sacharidy

Pod pojmem sacharidy se skrývají různé sloučeniny uhlíku, vodíku a kyslíku, a proto se jim dříve říkalo uhlovodany nebo karbohydráty. Jednoduchým sacharidům, které mají sladkou chuť a jsou dobře rozpustné ve vodě, se říká cukry.

Právě podle počtu stavebních jednotek se sacharidy rozdělují do čtyř skupin, přičemž obecně platí, že čím delší je jejich cukerný řetězec, tím méně jsou sladké. Velmi dlouhé polysacharidy jsou pak zpravidla zcela bez chuti a ve vodě nerozpustné.

Různé druhy sacharidů chutnají nejen různě sladce, ale také po jejich konzumaci různou rychlostí vzrůstá hladina cukru v krvi. Čím je cukerný řetězec delší, tím je zpravidla nástup pomalejší.

1. Monosacharidy:

Říká se jim jednoduché cukry, protože se skládají pouze z jedné molekuly cukru. Tvoří základní stavební kameny oligosacharidů a polysacharidů. Jednoduché cukry jsou:

  • glukóza - hroznový cukr
  • fruktóza - ovocný cukr
  • galaktóza - z mléčného cukru

Všechny tělesné buňky umí nejsnadněji získat energii z glukózy. Fruktóza a galaktóza ale nevyvolávají na rozdíl od glukózy tak prudký nárůst hladiny krevního cukru.

2. Disacharidy:

Představte si je jako dvojité cukry, neboť se vždy skládají ze dvou spojených molekul jednoduchého cukru. Patří k nim:

  • laktóza - mléčný cukr
  • maltóza - sladový cukr
  • sacharóza - řepný a třtinový cukr

Laktóza se skládá z jedné molekuly glukózy a jedné molekuly galaktózy. Pro mnoho lidí je v dospělosti špatně stravitelná, neboť jim chybí enzym laktáza, který je nezbytný pro štěpení mléčného cukru. Více o tom mluvím ve svém článku o mléce. Maltóza jsou dvě spojené molekuly glukózy a sacharóza je jedna molekula glukózy a jedna molekula fruktózy. Sacharóza se používá hlavně jako stolní cukr.

3. Oligosacharidy:

Skládají se ze tří až devíti molekul jednoduchého cukru a nacházejí se hlavně v luštěninách. Podporují růst žádoucích bakterií ve střevě, kde jim slouží jako potrava.

4. Polysacharidy:

Jsou to komplexní složité sacharidy poskládané z mnoha set molekul jednoduchého cukru. Patří k nim například škrob, který se vyskytuje především v obilí a obilných výrobcích (pečivo a těstoviny), v rýži, kukuřici, bramborech a hlízách zeleniny.

Mezi polysacharidy lze z chemického pohledu zařadit také vlákninu, která bývá nejčastěji součástí slupek různých zrn.
Proč je cukr nebezpečný?

Co je tak nebezpečného na obyčejném cukru? Je to snad jeho vysoká kalorická hodnota? Není - gram cukru má pouhé 4 kalorie, zatímco gram tuku 9. Tak co to tedy je?

Je to naše drogová závislost na cukru a fakt, že jsme nad jeho spotřebou už dávno ztratili kontrolu. Nejde o to, že si tu a tam dáte dortík nebo sníte na posezení celou čokoládu. Vůbec ne. Jde o to, že dneska je cukr obsažený téměř v každé průmyslově vyráběné potravině.

Podívejte se na následující graf, který ukazuje průměrnou roční spotřebu cukru v kilogramech na osobu za posledních 300 let. Data do roku 1978 jsou z Velké Británie, pozdější údaje pak z USA.

V naší české kotlině neroste křivka do tak závratných výšin jako v USA - během posledních 15 let průměrná roční spotřeba cukru na osobu v ČR kolísá v rozmezí mezi 35 a 45 kg - i tak je to ale 20 krát více, než tomu bylo před 300 lety.

Většina cukru z vašeho 40 kilového pytle je před vaším zrakem však dokonale skryta. Cukr se totiž nevyskytuje pouze ve sladkostech, ale často ho až absurdní množství najdete v moderních průmyslově vyráběných potravinách, a to i v těch, které vůbec nemají sladkou chuť, jako třeba nakládané okurky, slané tyčinky, kečup, sendviče a podobně.

Úkolem cukru v těchto výrobcích je buď dodat nevýraznému polotovaru alespoň nějakou chuť nebo naopak jeho výraznou chuť zjemnit. Hezkým příkladem jsou nízkotučné výrobky. Odstraněním tuku se chuť většiny z nich - zejména těch mléčných - totiž natolik zhorší, že by bez přidaného cukru nebyly vůbec poživatelné.

Pojďme se na to podívat do obchodu:

konzerva ananasového kompotu Hamé - 567 gramů - z toho obsah cukru 85 gramů, čili 17 kostek,

krabice jablečného džusu Rauch Happy Day - 1 litr - z toho obsah cukru 111 gramů, čili 22 kostek,

pytlík gumových medvídků Haribo - 300 gramů - z toho obsah cukru 137 gramů, čili 27 kostek,

pytlík instantní kávy Jacobs Original 3v1 - 152 gramů - z toho obsah cukru 90 gramů, čili 18 kostek,

kelímek ovocného jogurtu Florian - 150 gramů - z toho obsah cukru 21 gramů, čili 4 kostky,

krabice snídaňových lupínků Choco Chips - 375 gramů - z toho obsah cukru 138 gramů, čili 27 kostek,

pytlík cereálií Emco Mysli - 750 gramů - z toho obsah cukru 165 gramů, čili 33 kostek,

sklenice nakládaných okurek Znojmia - 680 gramů - z toho obsah cukru 38 gramů, čili 8 kostek,

sklenice s červenou řepou Hamé - 640 gramů - z toho obsah cukru 47 gramů, čili 9 kostek,

sklenice kečupu Otma Gurmán - 310 gramů - z toho obsah cukru 96 gramů, čili 19 kostek.

PET láhev minerální vody Ondrášovka - 1,5 litru - z toho obsah cukru 69 gramů, čili 14 kostek.

A takový seznam by mohl pokračovat do nekonečna.

Hranolky, chipsy, krokety nebo třeba rybí prsty výrobci také rádi posypou cukrem, neboť tak bývají po vyjmutí z fritézy nebo trouby křupavější. Ani oblíbená snídaně z krabice v podobě různých cereálií není nic jiného, než jen miska plná cukrů, škrobů a vlákniny.

Jednoduché cukry v těle slouží jen jako zdroj energie. Žádnou jinou vznešenější úlohu nemají. V tak vydatném množství je proto potřebujete jen při opravdu velké fyzické a duševní zátěži. A skutečně tak dřete každý den?

Dnes víme, že játra dokážou sama vyrábět krevní cukr z tuků a aminokyselin, a tak nejsou závislá na přísunu cukrů a sacharidů zvenčí. V případě razantního snížení množství cukru ve stravě tak mozek vždy vydá pokyn k výrobě jiného superpaliva pro buňky - ketonových látek.

Přijímat cukr stravou tedy není pro přežití nezbytně nutné.

Nemoci z přebytku cukru - Obezita

Po ničem jiném se netloustne tak snadno a rychle jako po cukru. A hned vám také vysvětlím proč.

Každé jídlo s vysokým obsahem cukrů - jako jsou například sladkosti, sladké pečivo, chléb, těstoviny, pizza, ovocné šťávy, slazené nápoje a podobně - vede k prudkému zvýšení hladiny cukru v krvi. A protože je krevní cukr pro všechny buňky základním zdrojem energie, je jeho hladina v krvi velmi přesně řízena.

Jakmile jeho hladina prudce stoupne, slinivka břišní na to ihned zareaguje a vyplaví do krve hormon inzulin, čímž hladinu cukru v krvi opět rychle sníží. Technicky se to provede tak, že inzulin pustí krevní cukr do buněk, kde se v mitochondriích - to jsou takové malé elektrárny uvnitř buněk - přemění na energii.

Když kvůli fyzické pasivitě svalové buňky další energii nepotřebují a slinivka vzdá svoji snahu násilím natlačit další cukr do svalových buněk vyplavením ještě většího množství inzulinu, začnou játra předělávat nechtěný krevní cukr na tuk. A ten si pak tělo uloží na "horší časy" v podobě pneumatiky kolem vašeho pasu.

A teď přijde to úskalí. Po rychlém poklesu hladiny krevního cukru se totiž vždy dostavuje naléhavý a někdy až nezvladatelný pocit hladu spojený s chutí na cukry. Čím rychleji hladina krevního cukru poklesne, tím intenzivnější je tento pocit.

Tento pocit falešného hladu vzniká při rychlém úbytku cukru v krvi jako poplach v mozku, neboť mozek je na krevním cukru životně závislý - spořádá ho pro svoji činnost zhruba 5 gramů za hodinu. A jelikož je mozek energeticky velmi efektivní, dává vždy přednost nejsnadnější cestě - přijmout pro sebe novou energii zvenčí pomocí cukrů před náročnější výrobou ketonových látek ze zásob.

Hlad vyvolaný přebytkem a následným poklesem cukru v krvi tak nemá vůbec nic společného s množstvím energie obsažené v předchozím jídle. Čím více cukru a škrobu jídlo obsahuje, tím rychleji se znovu dostaví pocit hladu, a to i přes to, že jsou tukové rezervy úplně plné. Po cukrech se tak tloustne mnohem více a rychleji, než po tucích.

Jak pneumatika kolem pasu vesele roste, zvětšují se i tukové buňky. Nadměrné množství tuku pak na sebe do jisté míry přebere roli hormonálních žláz a začne do svého okolí vysílat celou řadu signálních látek. Tím pak nekontrolovaně zasahuje do mnoha tělesných pochodů.

Krásným příkladem je hormon leptin, který se tvoří pouze v tukových buňkách a slouží jako signál pro mozek, že tuku je už na těle dost a je tak na čase brzdit pocity hladu. Tímto mechanismem se tělo brání bezmeznému tloustnutí. Člověk by tak soudil, že u obézních lidí by měly vznikat velmi silné leptinové signály, protože velké množství tuku vede k vylučování velkého množství leptinu.

Ano, ale má to háček. Mozek nemá vůbec rád velké výkyvy cukru v krvi, a tak při prudkém poklesu jeho hladiny zpanikaří a urychleně vyvolá pocit hladu s vidinou, že sníte nový cukr. Upřednostní tak okamžité jídlo před leptinovým signálem.

Jak takový člověk vinou cukru tloustne, vyrábí jeho tukové buňky stále více leptinu. Nepřetržitý proud leptinu do mozku postupně otupuje citlivost receptorů na tento hormon a centrum hladu v mozku si tak navykne na jeho trvale vysokou hladinu.

Mozek tak časem do jisté míry ztratí kontrolu nad pocitem skutečného hladu. Samoregulační mechanismy bránící přejídání se utlumí a již tak obézní člověk ještě snáze podlehne svodům dál mlsat. Tím se začarovaný kruh obezity uzavírá.

Téměř každý obézní člověk se postupně dopracuje k cukrovce 2. typu, vysokému krevnímu tlaku a k nemocem srdce a cév. Obezita a fyzická pasivita tak jednoznačně vede k rozvoji mnoha civilizačních nemocí, přičemž jako šedá eminence v pozadí stojí právě cukr, respektive jeho trvalý přebytek ve stravě.

Nemoci z přebytku cukru - Cukrovka 2. typu

Cukr se dostává z potravy do krve - stejně jako všechny ostatní živiny - vstřebáváním přes střevní stěnu během trávení. Z krve si ho poté přebírají všechny tělesné buňky, aby ho mohly ve svých mitochondriích přeměnit na energii.

K přebírání krevního cukru z krve do buněk je však nezbytná přítomnost hormonu inzulinu.

Nezávisle na inzulinu mohou krevní cukr z krve přebírat pouze červené krvinky a mozkové buňky. Všechny ostatní tělesné buňky k tomu vždy potřebují inzulin jako klíč, který odemkne cukru dveře. Dělá to tak, že se naváže na speciální inzulinové receptory na povrchu buňky, čímž dovnitř buňky vyšle signál se žádostí o vstup cukru. Bez inzulinu se cukr do buňky nedostane.

Jakmile inzulin dveře do buňky odemkne, vyplaví se do buněčné membrány speciální bílkovinné přenašeče, které na sebe krevní cukr navážou a bezpečně ho dopraví přes buněčnou stěnu na určené místo uvnitř buňky. Představte si to jako autobus, který se u vstupních dveří vždy automaticky přistaví, nabere cukr a odveze ho do mitochondrií, které ho přemění na energii.

Vymyšlené je to skvěle. Buňky nemohou přetěžovat mitochondrie svévolným spalováním krevního cukru, když ho dovnitř nepustí inzulin. V období mezi jídly se tak cukr zbytečně nespaluje ve svalech, ale šetří se pro mozek a červené krvinky, které jsou na něm životně závislé.

Protihráčem inzulinu je hormon glukagon, který se ze slinivky vyplavuje tehdy, pokud je cukru v krvi málo. Vyplavení glukagonu je pro játra signál začít vyrábět krevní cukr štěpením glykogenu, který si tělo dříve uložilo do jater a svalů na "horší časy". Po jeho vyčerpání pak játra vyrábí cukr z tuků a aminokyselin z bílkovin.

Hormon glukagon tak zajišťuje stabilní hladinu cukru v krvi v období mezi jídly či během delšího hladovění a chrání tak mozek před poškozením z nedostatku krevního cukru.

Již z tohoto zjednodušeného popisu je zřejmé, že mechanismus řízení hladiny krevního cukru je složitý a choulostivý na různé funkční poruchy. Pokud ho budete neustálými přívaly cukru soustavně vychylovat z rovnováhy, narušíte tím jeho funkčnost, což může časem skončit jeho úplným rozvratem a nástupem cukrovky druhého typu.

Přebytečný krevní cukr, který vyplavený inzulin pustil dovnitř buněk, zbytečně "přehřívá" jejich mitochondrie. To má za následek vznik velkého množství volných kyslíkových radikálů, což jsou odpadní látky, které vznikají jako vedlejší produkt při výrobě energie v buňkách.

Volné kyslíkové radikály jsou nestabilní agresivní molekuly, kterým chybí ve vazbě jeden elektron. Jakmile uniknou z mitochondrií ven, snaží se svoji energetickou nerovnováhu vyřešit tím, že seberou elektron nějaké jiné molekule, čímž ji zoxidují. Tím ostatním molekulám a buňkám velmi škodí.

A přesně tady vidím příčiny vzniku cukrovky druhého typu.

Aby se svalové buňky ochránily před těmito zničujícími jevy a zabránily přesycení mitochondrií krevním cukrem a následnému řádění volných radikálů, zvyšují nějakým pochodem přes mozek svoji odolnost vůči inzulinu.

Zaběhnuté mechanismy se však stále snaží dostat cukr dovnitř buněk za každou cenu, a proto slinivka zvýší svůj výkon na maximum a vyplaví ještě více inzulinu, aby přebytečný cukr do buněk násilím vtlačila. To dostává celý systém do zničujícího koloběhu, který končí rozvratem inzulinového mechanismu, vyčerpanou slinivkou a rozvinutím cukrovky druhého typu.

Drastické poškozování buněk volnými kyslíkovými radikály se v těchto případech prokazatelně děje. Pokud volné radikály neustále narušují inzulinové receptory na povrchu buněk, nemusí se pak inzulinu podařit buňku pro krevní cukr odemknout.

Dochází rovněž k oxidaci bílkovinných přenašečů glukózy, čili k poruchám pomyslného autobusu, který krevní cukr po buňce rozváží. Obojí znamená nespálení cukru, jeho hromadění v krvi a nohu na plynu při nástupu cukrovky.

Za cukrovkou 2. typu tak ve většině případů na jejím počátku stojí strava plná skrytých cukrů spojená se sedavým způsobem života.

Podrobněji o cukrovce, volných radikálech, antioxidantech a možnostech boje proti této zákeřné nemoci mluvím ve svém článku zde.

Nemoci z přebytku cukru - Kornatění cév

Možná vás to překvapí, ale hlavním viníkem nemocí srdce a cév na svém úplném počátku vůbec nejsou tuky a vysoký cholesterol, jak mnozí neustále tvrdí, ale naopak jednoduché sacharidy, tedy soustavný přebytek cukrů ve stravě.

Opět to hned vysvětlím na příkladu.

Ví se, že cholesterol nelze zcela rozpustit v krvi. Je to podobné, jako když budete chtít rozpustit tuk v polévce - i přes důkladné míchání vám pořád budou na hladině zůstávat mastná oka.

S cholesterolem si to představte podobně. Když si pluje vaší krví, není nikdy zcela rozpuštěný. Obrazně řečeno je to takový rozcuchaný chuchvalec, co sedí na loďce, které se říká lipoproteiny.

Sedící chuchvalec může být menší nebo větší, i loděk s takovými chuchvalci může plout vaší krví mnoho, ale předpoklad, že během plavby tento chuchvalec zcela svévolně opustí svoji loďku a z ničeho nic se nalepí na stěnu zdravé cévy, protože mu to zrovna přijde jako dobrý nápad, je naprostý nesmysl.

Lidské tělo je mimořádně důmyslný organický stoj. Je přeci nelogické předpokládat, že by v takto důmyslném mechanismu byl cholesterol - jako životně důležitá látka - ponechán na pospas svým vlastním vrtochům. Ani náhodou. Vše v lidském těle, včetně ukládání cholesterolu do cévních stěn, tak má svůj jasný důvod a příčinu.

Cholesterol z loďky sesedne a na stěnu cévy se přichytí jen v případě, že k tomu vydá vaše tělo jasný pokyn. A takový pokyn vydá například tehdy, pokud musí rychle opravit poškozenou cévu. Nemyslím tím opravit řeznou ránu od nože, ale opravit velmi drobná poranění výstelky malých cév zaviněné nejčastěji nějakou infekcí s následným rozvojem zánětu.

Když k takovému poškození cévní výstelky dojde, tělo potřebuje něčím rychle zabránit invazi mikrobů a ochránit tak cévu před jejím dalším poškozováním. A v tom okamžiku se na místě činu objevuje jako pomocník právě cholesterol a bílé krvinky. Asi jako sanitka na místě nehody. Cholesterol překryje poraněné místo, čímž se rychle a provizorně opraví.

Je to tak vymyšleno a ničemu to nevadí. Pokud přestane škodlivý faktor působit, záplata se časem téměř vstřebá, buňky cévní výstelky se regenerují, vytvoří se nová tkáň a místo se zahojí.

Potíže nastanou v momentě, kdy v těle již roky nepozorovaně probíhají chronické cévní záněty nebo dochází k neustálému dráždění cévních stěn nevhodnou stravou a životním stylem. Tělo je tak nuceno záplatovat již záplatované. Tvoří se velké zevnitř odumírající cholesterolové pláty, do nichž se usazují ionty vápníku a plát tak mineralizují.

Takové zvápenatělé tuhé pláty se již nevstřebávají a trvale snižují průsvit a pružnost cév. Tím v nich jednak omezují průtok krve, ale zejména velmi snižují jejich odolnost proti tlaku. Přesně tomuto stavu se říká kornatění cév - ateroskleróza.

Omezený průtok krve sice ohrožuje vaše orgány nedostatkem kyslíku, ale to se navenek nemusí zpočátku nijak viditelně projevovat, protože lidské tělo tady má značné rezervy. Když je vyčerpá, začne zvyšovat krevní tlak.

Největším rizikem je zde obyčejné mechanické prasknutí zvápenatělého nepružného cholesterolového plátu, ze kterého se při rychlém průtoku krve může snadno odloupnout krevní sraženina. Ta se při putování krví může v úzkém místě snadno zaseknout, a pokud se to stane zrovna v několika prvních centimetrech vaší srdeční tepny - a to se stává - máte problém. Srdce začíná z důvodu nedostatku krve odumírat a vám se právě rozbíhá srdeční infarkt.

Všimli jste si toho? Příčinou srdečního infarktu byla krevní sraženina, která se zasekla v srdeční tepně. Sraženina se odloupla z prasklého cholesterolového plátu. Plát vznikl, protože jím tělo muselo opravit poškozenou cévu. Příčinou poškození cévy byl zánět. A proč vznikl cévní zánět?

Nejčastější příčinou vzniku cévních zánětů je nevhodné složení stravy, i když možná jinak, než si myslíte. Nejsou to primárně tuky, ale naopak každodenní strava plná cukrů, která vám nejvíce škodí. Trvale vysoká hladina inzulinu v krvi způsobená soustavnou konzumací cukrů totiž v těle vyvolává záněty, čímž neustále poškozuje cévy a nervové buňky.

To vytváří podhoubí pro pozdější ledvinové potíže, ztučnění jater, ukládání cholesterolu do cévních stěn a rozvoj cukrovky 2. typu se všemi jejími komplikacemi.

Cukry s krátkými řetězci a nevhodné cukry, jako rafinovaný stolní cukr nebo fruktóza navíc podporují růst škodlivých bakterií ve střevech a způsobují v těle silný oxidační stres, při kterém vznikají agresivní volné kyslíkové radikály. Ty pak mají devastující účinky na okolní buňky, čímž záněty ještě zesilují.

Podrobněji o cholesterolu a boji proti jeho ukládání do cévních stěn mluvím ve svém článku zde.

Nemoci z přebytku cukru - Zubní kaz

Zubní kazy jsou semeništěm škodlivých bakterií a hlavní příčinou ztráty zubů. I když bude asi cukrovarnický průmysl jiného názoru, cukr je pro zuby opravdovým zabijákem.

Cukr nepoškozuje zuby přímo, ale je potravou pro bakterie, které cukr v ústech přeměňují na kyseliny. Tyto kyseliny poté naleptávají zubní sklovinu a louhují z ní fosforečnan vápenatý, čímž zuby poškozují. Domovem těchto bakterií je tenký plak, který vzniká na povrchu zubů při jejich nedostatečném čištění.

Obvyklé pH v ústech zdravého člověka bývá mezi 6 a 7. Potraviny s obsahem cukru pH v ústech dočasně sníží do kyselých hodnot pod 5, někdy dokonce až k 4. Tím zubní sklovinu odvápňují. Sliny jsou naopak zásadité, a tak kyselé prostředí v ústech postupně neutralizují a vracejí zpět mezi 6 až 7.

Vznik zubních kazů tedy není konstantně probíhajícím procesem, ale důsledkem velmi časté konzumace cukrů a málo častého čištění zubů.

Není zde podstatné, o jaký druh cukru jde, ani tolik nezáleží na jeho množství. Největší vliv na tvorbu zubního kazu má to, kolikrát za den potravinu s cukrem do úst vložíte. Čím vyšší je četnost, tím častěji a déle je v ústech kyselé prostředí.

Největším škůdcem zubní skloviny je tedy cucání bonbonů během celého dne, průběžné popíjení slazených limonád a malé odstupy mezi jednotlivými jídly.

Můžete namítnout, že pH v ústech snižují i kyselé potraviny, například citrusové plody, ocet a podobně. Ano, máte pravdu, ale záludnost cukru spočívá v tom, že na rozdíl od těchto potravin snadno ulpívá na zubech a pH v ústech tak nesnižuje jednorázově, ale dlouhou dobu právě tím, jak na něm ve dne v noci hodují kyselotvorné bakterie žijící v zubním plaku nevyčištěných zubů.

A proč o tom mluvím?

Kolem zubního kazu se totiž rády shlukují škodlivé bakterie a tvoří u kořene postiženého zubu váčky. Při náhlém oslabení imunitního systému, například při stresu, pak tyto bakterie mohou proniknout do nervových drah a krevního řečiště a roznést tak zánět po celém těle. Tím mohou způsobit různé akutní zdravotní problémy.

Uvádí se například, že u těhotných žen může zánět dásní zvyšovat riziko předčasného porodu. Záněty z nemocných zubů tak mohou být jednou z příčin revmatických potíží, ale také příčinou cévních zánětů a následných srdečních problémů.

Staňte se fanouškem

A já vám 2x měsíčně pošlu přehled novinek na webu.
Poučení o svých právech a ochraně vašich osobních údajů najdete zde.
Drogová závislost na cukru

Je již prokázáno, že po jídle s vysokým obsahem cukru v mozku vzroste hladina "hormonu štěstí" dopaminu, hormonu "dobré nálady" serotoninu a také se vytvoří opioidy, což jsou látky podobné morfinu, které mají na mozek zklidňující a omamující účinky.

Serotonin je hormon, který spontánně zlepšuje náladu. Jeho hladina po sladkém vzrůstá, protože vyplavený inzulin zvyšuje schopnost mozku vstřebávat aminokyselinu tryptofan z bílkovin. V mozku se pak tryptofan mění na serotonin.

Zde platí, že čím rychleji vám vzroste hladina cukru v krvi, tím více inzulinu se pošle do krve a tím více tryptofanu se přemění na serotonin. Hrst gumových medvídků vám tak celkem spolehlivě pozvedne náladu. Jak rychle však účinek serotoninu nastoupil, tak stejně rychle odezní.

A tady nastupuje látka zvaná dopamin, která vzniká v mozku a navozuje v něm velmi příjemné pocity štěstí. Právě dopamin vás nutí opakovat věci, které vám dělají dobře. A sladké, podobně jako třeba sex nebo úspěch, patří ke zkušenostem, které lidský mozek vyhodnocuje jako zkušenosti velmi příjemné.

Pocit štěstí a radosti po zdolání nějaké překážky, ale také pocit blaženosti při užívání drog, se přisuzuje právě zesílené tvorbě dopaminu. Jeho koncentrace v mozku bývá totiž nejvyšší právě ve chvílích těsně před "spácháním činu", kdy tělo lační po příjemném pocitu. Když dostane, co chce, hladina dopaminu poklesne a touha ustoupí.

Jídla bohatá na cukr tak vyvolávají závislost podobně jako drogy. Závislákům pak stačí pouhý pohled, vůně či myšlenka na takové jídlo a hladina dopaminu jim v mozku citelně vzroste. To je donutí si jídlo opatřit a sníst. Tím jim vzroste hladina serotoninu, vyplaví se opioidy a dostaví se příjemný pocit zklidnění a radosti.

Člověk tak upřednostňuje jídla bohatá na cukr, ale ne proto, že má hlad nebo že mu chybí energie, ale proto, aby bažil. Dopamin tak často přemůže vůli.

Za zmínku zde stojí pokus amerického psychologa Barta Hoebela, který se na Princenton University zabývá zkoumáním vzniku závislostí. Tento vědec provedl jednoduchý experiment - hloučku laboratorních krys začal do stravy pravidelně přidávat bohatý roztok cukru.

Po několika týdnech s tím náhle přestal a sledoval, co se bude dít. Pokusné krysy si přitom rozdělil do dvou skupin, přičemž první skupině podávat lék, který v mozku blokuje vazební místa pro opiáty. Druhou skupinu ponechal tak, jak je.

Výsledek byl až šokující. Krysám z první skupiny výrazně opadla chuť na sladké, zatímco druhá skupina se propadla do abstinenčních příznaků. Když jim byl znovu podán roztok cukru, spořádaly ho lačnící krysy jen během první hodiny téměř 30 % předešlé celodenní dávky a zvýšila se také jejich ochota kvůli získání cukru riskovat. A to jsou zjevné příznaky závislosti.

O skutečnosti, že cukr určitým způsobem mění mozek a vyvolává závislost, se také přesvědčil každý, kdo se pokusil změnit své stravovací zvyklosti a nahradit průmyslově zpracované potraviny těmi zdravějšími. Právě abstinenční příznaky vyvolané vyřazením cukrů z jídelníčku nejčastěji stojí za naprostým zmarem této snahy.

Není totiž vůbec snadné ze dne na den přiškrtit kohoutek s cukrem. Po takovém zásahu totiž v těle razantně poklesne produkce dopaminu a serotoninu a dostaví se nervozita, únava, poruchy soustředění, apatie a celkově ztráta motivace dál pokračovat ve stravovacích změnách.

Tyto abstinenční příznaky je však možné pomocí správných cukrů zmírnit a není přitom ani nutné vzdát se sladké chuti. O tom jak na to ale až někdy jindy v některém z mých dalších článků. Můžete se mezitím podívat na můj článek o bylinkách pro diabetiky, kde uvádím, čím lze nahradit sladkou chuť cukru a přitom nevyvolat prudký výkyv glykemické křivky.

Pro dnešek je to vše. Pokud si myslíte, že by tento článek mohl zajímat i vaše přátelé, tak ho sdílejte dál na facebook. Pokud s něčím nesouhlasíte nebo máte nějaký komentář, tak sem s ním.

Zaujal vás tento článek?
Dejte o něm vědět svým přátelům na facebooku.
Sdílet článek Komentáře

Další články
Děkuji, že čtete.
Z námětu dnešního článku mám nefalšovanou radost. Už delší dobu jsem si na něj brousil tužku, protože na stránkách beznudle.cz přeci musí být rada, jak zůstat po celý...
Číst dál
Dneska pro vás mám přírodní recept na očistu těla od kyseliny močové. Našel jsem ho v knize ruského léčitele a biochemika Dr. Michaila Tombaka, který s ním...
Číst dál
Když jsem připravoval stránku o aloe vera gelu, ležel jsem v tom měsíce a prokousával se stohem odborných studií. Jedna z nich byla od Dr. Agarwala a natolik mě...
Číst dál